Velrybí příběh

Ethien byl mladý král, který se rozhodl poznat svět. Jednoho krásného rána se vydal na cestu. Království zářilo ve slunečních paprscích, jako by bylo celé ze zlata. Nebe bylo modré a jen sem tam se mihnul naducaný mráček, připomínající ovečku. Cítil se statečně. Aspoň si to namlouval. Celý život žije tady na hradě a ven se dostal jen do města, které leželo pod hradem.

“Jsem dospělý. Jsem krááál!” řekl nahlas.

Uběhlo celé dopoledne, než se rozloučil se všemi na hradě. V kuchyni mu Tereza nachystala kynuté buchty. Přesně tak jako hloupému Honzovi jeho maminka. U brány na něj už čekala maminka s tatínkem. Maminka měla lístečkové parůžky už šedivé a její modré oči zářily láskou a pochopením pro všechno hezké. Uměla rozdávat dobrou náladu a poddaní ji měli rádi.Tatinek byl šedivý už celý. Oči měl tmavě hnědé. Tvář plnou vrásek. Oči čiperné a usměvavé. Byl moudrý a vždy uměl Ethienovi dobře poradit. Ethienův nápad podpořili, i když věděli, že se jim bude stýskat.

“Ethienku, opatruj se na své cestě. Pomáhej slabším a uvidíš, že se ti tvá dobrota vrátí,” políbila ho na čelo a pohladila po tváři tak, jak to umí jen maminky.

“Synu! Buď silný jako správný srnec a nezapomeň na nic, co jsem tě naučil,” řekl tatínek silným a přísným hlasem, ale oči se mu smály. Objal Ethiena a dal mu pusu.

Na posledním kopečku se ještě ohlédl za svým domovem. Nikdo už před hradem nestál. Maminka s tatínkem šli jistě na oběd. Ve městě se to hemžilo obyvateli a takhle z kopečku vypadali jako mravenečci. S úsměvem vykročil vpřed a zmizel mezi kopci. Obavy už byly dávno pryč.

Na své cestě byl už měsíc. Občas potkal nějaké bájné zvíře. A občas ho v noci navštívily lesní víly a přičarovaly mu hezké sny. Ale většinu času byl sám. Každý den si psal deník a maloval do něj své zážitky. I ty malé a bezvýznamné. Jednoho dne došel k moři. Bylo to pověstné moře velrybího krále Mokako. O králi Mokako se vyprávělo mnoho příběhů a ve většině byl popisován jako mocný, ale spravedlivý král. Král, který pečuje o své poddané v moři i blízkém břehu. Jeho mořské panny byly známé hlavně krásou, kterou oplývaly. Moře bylo klidné. Čisté a průzračné, až jste viděli barevné rybky, které tam plavaly.

“Safra to jsem nedomyslel,” pomyslel si Ethien. “Jak já se dostanu přes moře?” ptal se sám sebe. Plavat umím, což o to, ale celé moře nepřeplavu. Loďku postavit neumím. A široko daleko tu žádný přístav nevidím. Z myšlenek ho dostal zvuk mávání křídel. Na nebi proletěl červený drak.

“Ach, mít tak draka! To by bylo něco!” řekl si nahlas pro sebe plný nadšení z toho, co zahlédl. Draci v tomto světě žili už tisíce let. Nebylo jich mnoho. A na světe žili jen tři králové, kteří je měli ochočené. Říkalo se, že ochočit si draka je stejně složité, jako ochočit si lišku.

“O tom si nech zdát, mladíku,” ozvalo se za jeho zády z moře. Ethien se otočil a viděl velrybu. Byl to sám král Mokako! Ethien se poklonil a řekl: “Dlouhé dny a pevné zdraví králi, jsem Ethien král srnečků z nedalekého království Zlatý Lotus.”

“Já vím, já vím, mladíku. Tvůj otec mi poslal motýla se vzkazem, že jsi se vydal na cesty. Tvůj otec je dobrý muž a spojuje mě s ním hezká vzpomínka na mládí. Proto tu na tebe čekám, abych ti pomohl přebrodit mé moře. Nasedni na mě a drž se!“ řekl důrazně král Mokako.

“Cesta bude dlouhá. Rád si poslechnu všechny novinky od Vás z domova.”

Ethien měl prostě štěstí. Plavba na velrybě není zrovna nejpohodlnější, ale za to je divoká a rychlá. Tolik barevných ryb ještě Ethien neviděl. No ano, tak viděl. Ale v encyklopedii a to není tak úplně ono.

Konečně videl Bodloka žlutého, Vřeténku mandarín a Klauna očkatého. Tyhle rybky byly podle něj nejkrásněji zbarvené. Štítník červený jim mával a klanil se, když ho míjeli a něco na ně ještě volal. Ale tomu už Ethien nerozuměl. Mokako plácl ploutví a rychle plaval dál. Překvapilo ho jak Hranáč šedý koulel očima, když se snažil královi Mokako vysvětlit, proč včera nepřišel na schůzku. Přišlo mu to strašně vtipné.

Když vypluli hlouběji do moře, už je tolik ostatní ryby nezastavovaly a už ani tolik nemávaly na pozdrav. Moře bylo temné a hluboké. Ale nemuseli se bát, protože je doprovázely je další 4 velryby. Byly to bratři krále Mokako. Šedá velryba se jmenovala Kruel, modrá velryba se jmenovala Talos, bílá velryba se jmenovala Migalo a čtvrtou velrybou byla Silén a měla barvu zlatavou. Občas se na chvíli přidala i nějaká zvědavá mořská víla. Třeba jako Lota. Nejoblíbenější mořská víla krále Mokako. Sedla si za Ethiena a do ucha mu šeptala, jak se která ryba či tvor jmenuje. Ke každému řekla i nějaký drb nebo historku.

Najednou byla cesta zábavnější, když si měl s kým povídat. Král Mokako toho moc nenamluvil. Spíš rád poslouchal. Takže jakmile vypluli do hlubin moře, už mlčeli. Ethien byl rád, že Lota nakonec zůstala po celou plavbu. Stala se dobrou společnicí, která ho i něco nového přiučila. Lota měla dlouhé husté růžové vlasy. Modré oči a tvářičky měla mírně narůžovělé. Dvě mořské hvězdy na prsou a místo nohou ploutev. Její ploutev měla modré šupiny a když se spolu později loučili, jednu šupinu mu darovala.

Pošeptala mu do ucha: “Ethiene, i když to tak nevypadá, tak i ty jsi mě naučil něco nového, tak jako já tebe. Čas s tebou byl kouzelný a nikdy na to nezapomenu. Přeji ti hodně štěstí a jako důkaz přátelství ti daruji svou šupinu. Šupina je kouzelná. Až budeš potřebovat splní ti jedno přání.“

Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. O cookies

Rozumím

Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. O cookies

Rozumím